† 28. 07. 2010 | kód autora:
97XI.
Je mi smutno.
Je mi strašně smutno, jak tu stojím s mřížema okolo krku a koukám teskně ven, kde se prohání podzimní vítr pod nízkými bouřkovými mraky. Miluju bouřky.
Přeju si, abych mohla utýct. Ven. Pryč. Navždycky. Utýct odsud a schovat se.
Procpu se dál skrz mříže, kam až to jde. Jako by mi ty dva centimetry navíc daly víc svobody. Mříže mě teď tlačí do ramen, drží mě tady. Tady, na uzavřeném oddělení psychiatrického ústavu.
Stromy v parku se ohýbají pod nápory větru. I já si jím nechám šlehat tvář a hltavě se ho nadechuju. Představuju si, že jsem ve vlaku, kterej mě veze na prázdniny jako jsem jezdívala k babičce, když jsem byla malá. Tam co šplouchá splav a na louce kvetou zvonečky a vřes. Tam co je večer takové ticho, že je slyšet, jak v sadě padaj jabka.
Zavřu oči a kolíbám se jako ve vlaku. Když mi na rameno zaklepe něčí ruka, málem si myslím, že je to průvodčí. Ale je to jen ošetřovatel v bílým triku a kalhotách.
"Zavři to okno. Táhne sem!"
Jsem zpátky v realitě. Poslechnu ho, protože mi nic jinýho nezbejvá, a loudám se otráveně zpátky na pokoj. Saša se na chodbě bláznivě směje. Hysterka.
Je tu nuda, toužím pryč. Stesk ve mě vzrůstá. Vlezu si do postele a deku přetáhnout přes hlavu. Zmizet. Nebýt.
Chci spát, abych nemusela spát v noci, a taky jim chci utéct.
Nedá mi to moc práce. Jsem tak nadrogovaná, že usínám téměř okamžitě. Jako když upadám do bezvědomí.
Zdá se mi sen. Ne ten, ve kterým zase běhám bosa po louce v rozevlátých bilých šatech a dělám si věneček z kopretin. Ani ten, ve kterém jsem strom a stojím v lese po kotníky zabořená do mechu, a cítím, jak z mých nohou vyrůstají kořeny a rostou hloub a hloub, až obemknou zemské jádro.
Dneska nic takovýho. Jsem pořád tady, ale utíkám. Utíkám jim.
Nejdřív dlouhou chodbou, kdy umírám strachy, že se otevřou jedny z těch dveřích po stranách, které míjím. Naštěstí zůstávaj zavřený, ty očíslovaný dveře s klikou jen zvenku a malým okýnkem. Všude je ticho. Nevím, jestli je noc nebo den, ale nemám čas to zjišťovat, protože utíkám. Na konci chodby zahnu za roh a už je tu požární schodiště. Nouzový východ. Jo, tak jo, jsem v nouzi a slovo východ mi zní jako hudba z ráje. Jako východisko. Jediné a napořád.
Beru po dvou betonové schody a prstama trhám pavučiny, kterýma je opředený kovový zábradlí. Otočka, a další schody. Hloubš a hloubš. Už jsem seběhla snad třicet pater, nebo šedesát, ale východ pořád nikde. Ani náznak denního světla. Je tu tma, jen občas zředěná holou rozsvícenou žárovkou, která je tak opředená pavučinou, že propouští jen lakomé světlo. To se neodváží do černých koutů.
Pavouci to tak nevnímaj. Pro ty se čas tady dole zastavil. Dál si nerušeně spřádaj svoje sítě, do kterejch mě nakonec stejně chytí.
V běhu se ohlížím přes rameno a vidím dva ošetřovatele v bílém. Maj vysoukaný rukávy a obrovský masitý ruce. Jako řezníci. Neběžej, jdou normálně, protože stejně dobře věděj, že jim neuteču. I když já utíkám jak o život, zůstávaj pořád za mnou. Mám strach. Mám strach z toho, co mi udělaj, až mě chytěj. Vidím jejich sadistické poloúsměvy a panikařím.
Chodba najednou končí. Žárovka je tu rozbitá, nesvítí. Nouzový východ nevede nikam. V panice nahmatám vlhkou zeď a zhroutím se na ní. Jdu na kolena. Ošetřovatelé jsou blíž a blíž. Natahujou po mě ty obrovský ruce jako chapadla chobotnice. V naškrobených uniformách vypadaj jak duchové.
Lítost. Žal mi stahuje krk jako neviditelná oprátka, jsem malá holčička, kterou nespravedlivě potrestali, chci utíkat k mámě, ale odvrací se ode mě. Jdi pryč, parchante. Chci brečet, ale nesmím. Nespravedlnost bolí víc než bití. Teď to vím. Slzy se mi valí proudem, neskrývám je.
Oči mi plavou v slzách, takže pokoj vidím, jako bych byla pod vodou.
Zamřížované okno s výhledem na zeď sousedního oddělení a kousek ústavního parku. Nechci tu bejt, nechci tu bejt, nechci tu bejt!
Přichází deprese,
Chci se vztekat, ale nemám sílu. Totální dno.
Večer zas to samý, vykachlíčkovaný zdi a z jídelny cinkání nádobí.
Kašpárek zmizel a za oknem je šero, najednou je mi smutno a chci aby tady byl. Taky se bojím, až přijdou bílí.
Přišli a jeden měl v ruce prášky, dvě kolečka a jeden podlouhlej. Začala obvyklá tiráda, nechci je! Hlavně ten, co se po něm nemůžu probudit z noční můry. Bojím se spát v noci, stejně musím hlídat, nebo pavouci vylezou ze šachty požárního schodiště, a taky hadi, co tam jsou, pod schodama.
"Dělej, nemáme jenom tebe!"
Jeden mi drží ruce za zády a druhý přitiskne dlaň s práškama na mojí pusu, zacpe mi nos, takže se dusím, musím otevřít pusu, a už je mám, teď mě chytil za krk, dělej, polkni, no třeba mě uškrť, no!
Peru se s nima, ale zase prohrávám, jsem malá holčička co uklouzla po skále a přepadla přes okraj, držím se římsy a pode mnou je propast, a nahoře stojej tihle dva, kteří nejen že jí nepomůžou, ale ještě jí šlapou po prstech, aby se pustila.
Slyším je smát, dávaj mi vodu, už je pozdě, vypiju vodu.
A jdou vedle, slyším vřískat Sašu, zmlkni hysterko!
Už je pozdě, pavouci-hadi už jdou, čekám na ně a chodím nervózně po pokoji, za dvě hodiny sedím na posteli a snažím se udržet oči otevřené násilím, kde jsi kašpárku, a rosa padá na mříže a vítr venku se utišil.
Už je pozdě, holčička padá do propasti a jsem to já.
II.
Já chci jen pryč, kamkoliv, do amazonského pralesa kde mě nenajdou, houpat se na liáně jako Tarzan, nebo na nejvyšší horu světa, Kilimandžáro u rovníku má jenom 6 tisíc metrů, a tak radši vyběhnout na Mount Everest s jeho 8848 metry, až na špičku s bílou čepicí, o kterou se trhaj mraky.
Na postel pod deku, už to všechno známe, nemůžu utýct, ale aspoň v myšlenkách.
Do lesů, kam nikdy nevkročila lidská noha.
V životě nejelo auto.
Nikdy tam nevedly telefonní, elektrické ani jiné dráty.
Nikde se tam neválí odpadky, ty pozůstatky civilizace.
Zato tam bublá potok a tiše šumí stromy.
Tráva tam roste vysoká a vlní se jako moře.
Skály tam ční až do nebe a jsou nedostupné, tmavé a studené.
Někde v lese tam vyvěrá pramen a plní lesní studánku. Okolo ní se povalují obrovské balvany porostlé tmavozeleným mechem, napolo pohřbené v jehličí.
Je tam úžasné ticho. Občas tam o zem bouchne šiška nebo někde praskne větev. Možná z výšky zakřičí pták.
Pěšina, kterou na to místo přijdu, ať se navždycky pak ztratí v mlze.
Zaroste trávou a neprostupným houštím.
Zavalí jí balvany.
Cokoliv.
Hlavně ať se nemusím vracet zpátky.
Znám každý dveře a každou mříž v okně na oddělení. Ale i tak každodenní inspekce, co kdyby, a tak zase bloumám po oddělení, ale zamčeno, zamčeno, zamčeno! Vedle dveří na mě potměšile bliká červený očko snímače - umřít pro čipovou kartu! Na hajzlech stříká voda z hadice a mejou se dlaždičky - stěny i podlaha, svištěj košťata a vrzaj mokrý gumáky.
Utíkám zpátky na pokoj, nevydržím tu už ani minutu, chci pryč, bezmoc a frustrace se slejvaj v děsnou zlobu, chci ven, nemůžu dejchat! Copak to kurva nechápete, musím ven, musím na vzduch, aspoň ještě jednou vidět mraky a koruny stromů jinak než skrz mříže, vidět Neapol a zemřít, vidět kus nebe a pak klidně zhebnout. Dusím se, topím se, už nic nemá cenu, klepu se teď celá, všechno nastřádané ve mě najednou povoluje a vybuchuju jako Vesuv, lítaj kameny až k oblakům a žhavá láva teče proudem a pálí stromy jako sirky.
Ale už je to jedno, protože jsem laboratorní krysa, co jí napojili na elektrody a pustili proud na maximum, mám strach z elektrošoků.
A už mě maj, držej mě, úplně mě přizdili k podlaze, nemám šanci, vím že mě chtěj zabít a najednou nechci umřít, bráním se jim. Řvu a kopu kolem sebe ze všech sil, vztek nebo strach, spíš to druhý, ale i nenávist jako spalující bílý plamen, sopka ve mě dál chrlí kameny a lávu. Dva mě drží a vidím třetího, co přichází se stříkačkou, musíš umřít, říkaj jeho oči, škubu s sebou ale všechno marný, ostrá bolest a jed už vniká do mýho těla.
Napůl vnímám, jak mě nesou, chtěj další pokusy, jsem pořád krysa, ale teď s odříznutým vrškem lebky, aby měli snadnější přístup. Připojujou mi elektrody přímo do mozku, zvláštně cítím, jak se mi krokodýlky zakousnou do tkáně. Kupodivu to nebolí. Mozek je jediná část lidského těla, která postrádá nervová zakončení. Nemůžu si vzpomenout, kde jsem tohle četla, ale už je to jedno, protože přichází první elektrický impulz a z mého mozku je zelektrizovaná koule šedobílé hmoty, sevřená v křeči.
A najednou nejsem krysa, jsem to zase já, a hlavu mám celou, stejně nevěřím a hledám jizvu po incizi. Pak si uvědomím, že mě hodili do cely s vypolštářovanými zdmi a podlahou, vrhnu se ke dveřím, ale jsem o vteřinu pomalejší, dveře se tlumeně zabouchnou mě před nosem. Hledám kliku, ale žádná tam není, tak do nich mlátím pěstma, ale je to jako mlátit do matračky. Slyším kroky jak se vzdalujou chodbou a je v tom úleva i šok zároveň. Znova se vrhnu na dveře, křičím, prosím, mlátím, nenechávejte mě tady, pusťte mě ven, udusím se tady! Jak dlouho, než jed začne pusobit? Jak dlouhé čekání na smrt? Dali mi kurrare, prudký jed co paralyzuje celé tělo, tak že nakonec nemůžete dýchat, udusíte se, umřete pomalu, bez mrknutí očního víčka, bez křiku, ale v hrůze, která se odehrává ve vaší hlavě, protože zůstanete celou dobu při vědomí.
Nesnáším malé uzavřené cely, pocit klaustrofobie ještě umocněnej faktem, že tu není okno, a tím pádem tma až na ten paprsek polosvětla, co sem dopadá z chodby špehýrkou ve dveřích. Dýchej, dýchej, dýchej! Dýchám s otevřenou pusou, nahlas, jsem pokrytá potem, když přestaneš dýchat, umřeš! Fajn, chci umřít. Nechceš, nemůžeš! Vážně nemůžu, pud sebezáchovy mě nutí lapat po dechu jako ryba na suchu, vztek opadl, zbyl jenom strach. Dejchej prosím tě, ale stejně to nemá cenu, jsem v rakvi a pohřbená zaživa, okolo tváře mi visej nařasený záclonky nebo co, a jakoby zdálky slyším: šššuch. šššuch. šššuch. jak hlína, lopata za lopatou dopadá na dubové víko.
Potím se jako prase, ale soustředím se: nádech, výdech, nádech. zase a znova, panika mě ale dusí, chci ven!
Okýnko klaplo, ale dveře se neotvíraj, čekám s poslední špetkou marné naděje, jako odsouzenec na smrt kouká na červený telefon na zdi, zatímco ho kurtujou ke křeslu, hodiny na stěně ukazujou za dvě minuty dvanáct, a až ručička poskočí dvakrát, bude po nadějích, protože páka půjde dolů a jeho tělo se napne v poslední křeči.
Ručička už je na dvanáctce a telefon nezazvonil, dveře se neotvíraj, poslední nával vzteku a pak už jen absolutní vyčerpání, ani špetka sil a tak tu teď napůl sedím, napůl ležím jako kus vyždímaného hadru. Lítost se tentokrát nekoná, v jízdním řádu asi výluka, zato rovnou deprese jak neviditelná černá deka. Přestala jsem zápasit o dech a hele, už se nedusím, tohle zjištění by mě asi mělo povzbudit, ale není tomu tak.
Čím silnější záchvat vzteku, tím větší letargie, srdce zpomalí a tak dál, už to všechno znám, taju jak sněhulák v jarním sluníčku, hibernuju. Totální katatonie. Místo emocí jen černá díra, už není vztek nebo radost, panika nebo pláč, už jen nic, ani nic to není, to má aspoň jméno. Oddělení se od těla a vznášení se někde v emocionálním vzduchoprázdnu, tělesné funkce zachovány, místo mozku jen předem naprogramovaný počítač.
Nechaj mě tu, vím to. Choděj mě kontrolovat malým okýnkem ve dveřích, ale neotevřou. Jsou to svině, nejsou to svině, už nevím a je mi to jedno, už se mě to netýká. Vypadám jako mrtvá, ale stejně neotevřou, jsem kus hadru, onuce.
Jsem hadrová panenka s knoflíkama místo očí a přišitým úsměvem, hadrová panenka pohozená do kouta. Den za dnem, týden za týdnem ležet v koutě dokavaď nepřijdou a nezvednou vás, aby vás hodili do jinýho kouta. Pavouci mi klidně můžou šplhat po ksichtě, ani nemrknu, protože jsem hadrová panenka.
Otevřené a přesto nevidomé oči, se zorničkama rozšířenýma jako při absťáku. Nebo na atropinu. Koukaj, ale neviděj. Jako uši, co slyšej, ale neposlouchaj, mozek co funguje, ale nezpracovává. Nevnímám.
A tak zase pod deku, kde brzo dojde všechen vzduch, a s hlavou mezi koleny i slzy nakonec oschnou.
Deprese hluboka jako Marianskej prikop. Ani brečet se mi uz nechce, ani dejchat ne. Absolutní lhostejnost a všecko zčerná, už nejsem. Deprese je jak rakovina, celé moje tělo je jí prolezlý, každá buňka nakažená. Svaly ochabujou, srdce nechce bít, oči nezaostří. Mozek se rozplizne jako želé na talířku vody.
Teď umřít, tak to ani nezabolí.
Deprese je pocit absolutní rezignace a házení flinty do žita. Odevzdání. Tak jo, říkám a vzdám se, chci brečet a už to nejde, jako by něco ve mě umřelo. To je konečná, říká mi vnitřní hlas, tak jo, souhlasím, a proč ne? Síly mi došly. Slzy mi došly. Holčička s rozbitejma kolenama dostala otravu krve a teď umírá v nemocnici na gangrénu.
Smrt by byla vysvobození, ale je mi odepřena.
Hadrová panenka na věky, neživá, nemrtvá, ruce bezvládně visící, obličej bez výrazu, už nikdy neuteču, není kam, není odkud.
Už nikdy nebe s mraky a zpívající potok, už nikdy moře a pláž ani větrné vlny běžící vysokou trávou.
Co je ta klec?
Chci lítat, ale pořád vrážím do sítí.
Nechat si narůst žábry a zalízt někam na mořský dno. Tam prej ještě nepostavili MacDonald. Jenže už je stejně pozdě, možná už kopou základy a já jsem stejně jenom hadrová panenka woodoo, nafetovaná a paralyzovaná, probodnutá špendlíkem.
III.
Od snídaně zbylo pár rohlíků, i kostička másla se najde. Sedím v jídelně sama u stolu u okna, a rozpatlávám máslo po rohlíku plastikovým nožem, protože mi nedaj normální. Skoro mě to pobaví, protože dneska je mi úplně fajn, ready jít domů, zase toužebně koukám z okna na omoklej dvůr, kde nakládaj do dodávky rance špinavého prádla. Žvejkám gumovej rohlík a přepadaj mě pocity déja-vu.
Chvílema pocit neskutečna, jakoby prolínání dvou světů a chvilkama ani nevím, co jsem ani kdo jsem, a jestli vůbec jsem.
V příštích dnech po vzteku ani památky, zato pocit totální nadřazenosti, mám všechno na háku, a taky všechny, i primáře při vizitě jako každé ráno.
Pak úsměv jak na debilní dítě, jakpak se dnes máme? Pořád chceme domů? Sere mě to, divže nešišlá a nemává mi před ksichtem chrastítkem, pohrdlivě se podívám po hloučku studentů, kteří na mě čumí dychtivě a se zájmem jak na nějakého exota v ZOO, ale držej si odstup jako bych byla vysoce nakažlivá, vážně si to musím nechat líbit? Udělali ze mě nebezpečnýho blázna, berou mi všechno, co je moje, a já se nesmím ani bránit, hned prej útočný chování, a moje naděje na propuštění v nedohlednu. Už se ani neptám, lehká apatie, primářovy stupidní otázky samozřejmě ignoruju, jak se mi kdy moh' zdát sympatickej, to teď nechápu.
Studenti mě pozorují zblízka jako jediného přeživšího druhohorního stegosaura, děsná zvědavost, ale taky strach že kouše.
Touha po svobodě větší než jindy, zase mříže kolem krku a koukám, jak je tam venku krásně, podzim v plný kráse a ptáci se houfujou na drátech. Kampak letos poletíme, dohadujou se, vyberte si kluci: Španělsko, Řecko, nebo snad dokonce Asie? Závidím jim, mít tak křídla a připojit se k nim, posedávat na drátech a srát z výšky na lidi a jejich auta a luxusní baráky.
Klec je pořád klec, i když je třeba pozlacená.
Napětí vysoký jak den před sametovou revolucí, a pořád stoupá, touha po izolaci od ostatních, v jídelně jeden kluk dostal epileptickej záchvat, využiju zmatku a vytratím se zpátky na pokoj. Zase nežeru, vím, že mi bude blbě jako vždycky po práškách na lačno, ale je mi to jedno.
Jsem jak zpráskaný pes, bloumám po oddělení jak po kleci, ode zdi ke zdi a otočka o 180 stupňů, na záchodě anorektička Hela blije prášky nebo večeři, vždycky něco, ty krávo, až ti na to přijdou, daj tě na sondu, ale co mě je taky do toho.
Najdu v mojí mysli tajný dveře, o kterých nikdo jinej neví, jen já. Vejdu jimi do jinýho světa, světa, kde mi už nic nehrozi. Tam se schovám.
Je to jako cestovat v čase.
Je to tam prima, jsem tím, čím chci být, třeba strom anebo pták, pročechráme pírka a jdeme na to, kluci! Směr jih! Přestanou s tím hašteřením a už startujeme, do nebe až k oblakům, cítím vítr ve tváři, ale teď už vlastně žádnou nemám, jenom dvě černý očka jako korálky a zobáček, pohvizduju si z plných plic, jak obrovskou rychlostí míjíme lesy a kopce a řeky. Nad střechama domů upustím černobílou bombičku a jen doufám, že dopadne někomu na hlavu, a škodolibě se tomu chechtám. Už jsme museli přeletět hranice, ve vzduchu žádný nejsou, a už jsme v Rakousku i bez pasu, ptaj se mě:
"Jseš unavená?"
Najednou mluvím ptačí řečí, ne, zacvrlikám a je to pravda, mám síly na rozdávání. Chvilku mávám křídlama a chvilku plachtím tou modrou nicotou. Letíme shoufovaní do véčka, já jsem uprostřed a první.
Po několika dnech konečně modré vlny oceánu, mám radost protože jsem racek a můžu ochutnat moře, a pak řeknu:
"Bylo to fajn, kluci, tak zas na jaře, jo?"
A oni na to:
"Jasně, a užij si to," a to mám přesně v úmyslu, protože už jsem najednou delfín, a voda je slaná a nádherně teplá.
A jen někde v koutku mojí delfíní duše vím, že tam někde daleko leží na posteli holka v jednom rohu čtyř stěn, co vypadá jako kdysi já, ale už to nejsem já.
To je můj svět.
IV.
Jsou dny, který sklouznou po jazyku a nezůstane po nich sebemenší chuť, a pak takový, kdy vás všechno dostává na kolena a život je celej a úplně na hovno, a nálada černější než domorodci od Niagáry, a takovejch dní je tady čím dál tím víc. Ode zdi ke zdi, od okna k oknu, pořád ten samej shit a lidi s hlavama vykradenýma jak pokladničky-prasátka po Vánocích. Asi musí bejt úplněk, odhaduju, protože je to tu horší než jindy, Saša vedle mlátí v pravidelném rytmu hlavou do zdi jak lvové o mříže, a na chodbě masturbuje vysokej hubenej kluk, kterej se sem dostal kdovíjak odnaproti, všichni maj děsný kino, dokud přes něj ošetrovatelé nepřehoděj deku a neodtáhnou pryč, a Hela se dneska poblila rovnou v jídelně, teda pánové, už toho tady mám vážně tak akorát, balím a jedu domů, kéž bych tak mohla...
Zírám tupě do svojí porce a jím aniž vím co, nezkoumám chuť, protože chuťový pohárky si vzaly dneska dovolenou. Je mi jako bych přežvykovala kartonový krabice nasáklý vodou z nádobí, napadá mě jak asi chutná písek a jak sklo a mám děsnou chuť to vyzkoušet. Jenže ani jedno není dneska na jídelníčku, a tak zkoumám okraj talíře, a můj zrak prochází jak rentgenový paprsek skrz, vidím jednotlivé atomy ve shluku molekul, a u každýho mrňavý blechy elektrony, jak přebíhaj tam a sem jako dokonalý miniaturní perpetum mobile. A pak, že neexistuje!
Ležím na posteli na zádech s rukama pod hlavou a vzpomínky se mi vracej, život se mi promítá před očima jako pár okamžiků před smrtí, učitelka ve třetí třídě namíchnutá na nejvyšší míru a já stojím jak ocas na koberečku a pohled zarytej až někam pod prošlapaný lino, dva culíky mi visej kolem uší a na zádech mám aktovku s obrázkem Fifinky a Mišpulína, a vůbec nechápu, proč se na mě křičí a co jsem zas provedla. Máma vedle mě se propadá hanbou, jako by učitelka řvala na ní a ne na mě, ale už nevím proč, blok v paměti, jenom ty slova:
"Je to problémový dítě."
Smůla se se mnou od tý doby táhla, nenáviděla jsem školu a bylo to nejspíš oboustranný, v sedmičce podmínečné vyloučení ze školy; kamarádila jsem se s klukama o ročník vejš a šli jsme tenkrát do papírnictví. Prohlížela jsem si kalendáře a ani nevnímala, že mi strkaj něco do aktovky. U východu nás chytili, na slovíčko mládeži! Kluci byli čistí, ale ze mě se sypaly drahý kalkulačky a barevný fixy. Čapli mě za krk a odvedli, tenkrát ještě na bezpečnost. Máma doma ze mě na tečku, aspon nelži, kdo lže ten krade a ty kradeš!
Ve škole jsem byla od tý doby zlodějka, a když se někomu ztratila i jenom guma na gumování, byla jsem první, komu prohledali tašku i kapsy.
V osmičce na jaře útěk, chtěli jsme tenkrát žít jako Indiáni a postavit si týpí, chytat v řece ryby a píct je v popelu, a kouřit dýmky míru, ale všichni změkli když došlo na věc. Vrátili se domů ten samej den a nikomu neřekli, kde jsem já, našli mě až za tejden, zase bezpečáci-psovodi, byla jsem špinavá a hladová jak tři psi, ale šťastná. To bylo naposled, kdy jsem zažila opravdovou svobodu.
Máma na zhroucení, když jsem se vrátila, ani neměla radost, že žiju, vrhla se na mě a začala mě fackovat, ty smrade malej, nevděčnej, já ti vařím, já dřu jak otrok, aby ty ses měla, víš co jsem si prožila za ten tejden, ty prevíte?
Ve druháku velká láska, to byl Míla, stejnej rebel jako já, kouřili jsme na kopci za městem trávu a koukali přitom na západ Slunce, a vysmátí plánovali, co budem dělat, až dostudujem, kam všude se podíváme. Nic nebylo nemožný, znali jsme všechny odpovědi i na otázky nevyřčený, a život ležel před náma naservírovanej jak na stříbrný míse.
O rok pozdějš našli Mílu na hajzlu tuhýho, s jehlou v žíle.
Po pohřbu totální dno a nezájem o okolní svět, do školy chodit jenom z donucení a dívat se ne na lidi, ale skrz ně. Mluvěj řečí, který nerozumím, smějou se věcem, který nejsou vtipný. Cejtím se jak bolavej zub, ale brečet nemůžu, jak mám oplakávat kluka, se kterým jsem měla prožít život, plány se zhroutily jako chatrný domečky z karet, pak nutně pocit viny a přesvědčení, že by bylo nefér žít dál, nebo se aspoň ze života radovat.
Každou volnou chvíli utíkám do úlevné samoty pokoje, kde je tma i ve dne, protože těžký závěsy jsou zatažený ve dne v noci, pálím vonné tyčinky, až je v pokoji zakouřeno jak v hospůdce pátý cenový skupiny.
Ležím na posteli a donekonečna poslouchám Mobyho, co je jak anestezie na mojí rozbolavělou duši, chci brečet pro kluka, kterýho miluju a kterýho teď žerou červi, ale nejde mi to.
"Přestaň blbnout a jdi se aspoň projít," řve na mě máma, když se netečně válím v posteli už druhý týden v těch samých teplákách a triku, s mastnýma vlasama a prázdnou dírou v místech, kde dřív bejvalo moje srdce. Otráveně se ploužím po ulicích, aby neměla kecy, a čím dál víc si uvědomuju pohledy, který na mě lidi vrhaj, útěk domů a pod sprchu, kde smeju několikadenní pot a špínu a zoufalství, čistý triko, ale lidi čuměj dál, už mi to vážně vadí.
Jsem jiná? Doma dlouhý zkoumání v zrcadle, je to jako když na mě kouká někdo cizí, jsem to vážně já? V autobuse si přised nějakej chlápek, děsnej strach, co po mě chce, uteču na nejbližší zastávce ve čtvrti, o které sotva vím, že existuje, bloudím místama, kde jsem nikdy nebyla.
Cizí pohledy mě pálej ze všech stran, nedá se to vydržet, jsou všude: za spuštěnejma záclonama v oknech, za každým rohem, koukaj na mě zpod novin, co předstíraj, že je čtou, a v autobuse na mě otevřeně koukaj všichni, a pak vidím toho divnýho chlápka se slunečníma brejlema a kravatou, a krev mi ztuhne v žilách.
Podruhý v životě za školu a schovávat se pod schodama, čekat až máma odejde do práce a pak zpátky do mého začouzeného pokoje. Poslouchám Mobyho a žeru lžící strouhanku, abych utišila hlad, protože na nic jinýho stejně nemám chuť.
Máma nemá ani tušení, a bere mě na nákupy, přestaň s tím, doprošuje se mě, nechápu o čem mluví a střílím očima na všechny strany, brejlatý v kravatách jsou všude, a jeden co předstírá, že čte zájezdy Čedoku, je ke mně sice zády, ale vidím, jak mě ve výkladní skříni pozoruje. Serem na nákupy, dělej pohni, vem mě domů, mámina naštvanost se mění v nervozitu, o několik dní později jakoby nic:
"Co kdyby sis s někým promluvila?"
Nechci mluvit, není o čem mluvit, vmete mi do očí zaškoláctví, řvem na sebe jak dvě hysterky. Motám se v kruhu doměnek, že všichni jsou proti mě, teď i máma.
Dělám nádobí a ona skuhrá, pořád něco, co dělám špatně, zavděčím se ti vůbec někdy? Musíš dodělat maturitu, nechci dodělat maturitu, ale musíš. A furt dokola jako ohraná deska, dech se mi zrychluje a před očima barevný záblesky, vím co na mě šije.
"Zejtra jdeš do školy," řekne nesmlouvavě a je to ortel, proti kterýmu se na místě odvolám a prásknu talířem o dlaždičky, ještě z něj kapala pěna. Přeskočilo ti? Řve na mě a další talíř letí na ní, chcípni! Rozstřískal se o zeď pár centimetrů od její hlavy, totálně zkameněla. Moje ruce berou talíře z okapávače a ty lítaj vzduchem jako poltergeist, slyším ji ječet:
"Romčo, nééé, přestaň!"
Ale místo strachu vidím v její tváři úšklebek, opovržení, a teď to vím, je jedna z nich, celou dobu jsem to věděla, ale nechtěla si to přiznat.
Vyklepaný ruce lověj ze škopku hrnky, jako ve zpomaleným filmu vidím, jak letí vzduchem a voda jak tlustej provaz za ním jako ocas komety, na okamžik visí ve vzduchu jako ve stavu beztíže, a pak se provaz vody rozpadá na jednotlivý kapky a molekuly H2O, vidím dva atomy vodíku třepetat se jako dvě malý modrý křídla na kyslíkový kouli, a je to haluz jako prase, hustá mela, kam se hrabe Maruška, najednou jsem klidná. Škopek prázdnej a na podlaze hromada střepů a uprostřed nich moje máma v embryonální poloze, a rukama si kreje hlavu, nezvedne jí ani, když vytáhnu špunt ze škopku teď už úplně klidná, a pečlivě otřu mycák, až nezůstane ani kapka, a utěrku stejně pečlivě poskládám, roh k rohu, a záhyb uprostřed uhladit, a přeloženou ji věším na držadlo trouby. Spokojeně zkontroluju mycák bez poskvrnky a odejdu do pokoje, kde zapálím dalších pět tyčinek a pustím si Mobyho. Slyším jí kvílet, tak zesílím zvuk.
Cože jsi to říkala o škole?
"Speak to me, baby," zpívá Moby z repráků a já mám pocit, že mluví ke mě.
"Just speak to me."
Azyl mýho pokoje, kam mě nepronásledujou agenti s kravatou, je moje poslední útočiště. Tam venku dopadla nukleární bomba, a co nezničila hned, na to teď dopadá radioaktivní popílek, co zabíjí všechno živý. Můj pokoj je poslední místo, kam se dá jít, poslední bezpečnej kryt, ale taky konečná.
Touha se zabít, ale nemám v pokoji nic kromě lžíce od strouhanky, chtěla bych se milovat s chladnou čepelí nože nebo kovem osmatřicítky Magnum, ale nemám.
Radioktivita zničila svět, kde jsem žila, otrávila stromy i řeky, a ryby plavou břichama nahoru, na nebi dohasíná oheň, a mraky plný kyselýho deště visej nízko.
Všechno tam venku umřelo nebo umírá, tráva shnila a kytky zčernaly, ptáci s holýma křídlama a zbytky peří sežraných od kyseliny padaj k zemi jako kameny, touha, ale neschopnost udržet se ve vzduchu. Ptáci bez křídel jak invalidi bez vozíků se bezmocně válí na zemi v blátě, popadaný hvězdy. Tlučou zobákama kolem sebe v marný snaze vzlítnout do stromů, který trčej holýma větvema k obloze jako pařátem čarodějnice.
Apokalypsa.
A mezi tou spouští choděj venku agenti s brejlema i bez brejlí, s úsměvem na tenkých bezkrevných rtech, imunní vůči ozáření. Stojí tam, uprostřed té mrtvé krajiny plné kráterů, u nohou se mu plácají duchové raněných ptáků, nedbale sešitých. Těch, co už nikdy nevzlétnou.
Nebe je modré, ale takovou divně kobaltovou barvou. Není Slunce, obloha vydává zvláštní luminiscenci, podobnou záři vydávanou hlubinnými rybami, takový fosforeskující jas, modrý, studený, bez půvabu.
Neexistuje žádná hranice mezi minulostí, přítomností a budoucností, všechno existuje současně.
Vím, že jdou po mě, jsem jediná co zůstala, co uniká, a vím, že máma vedle zvedla telefon a třesoucí se rukou vytáčí číslo na jednoho z nich, mluví tiše a chvatně: Už je čas.
A pak tichý pláč, nebo hystericky potlačovaný smích, řekni ty stará čarodějnice: výčitky nebo úleva?
Není kam utýct a čekání mě ničí, moje poslední oáza jsou čtyři zdi mýho pokoje a poslední zbytky dýchatelnýho vzduchu, a končí oknem zataženým závěsem, ne, nekoukej se ven, protože the sky is broken, a Moby to taky ví. Stavím barikádu, protože už slyším výtah, už jdou. Skříní zatarasit dveře a dovnitř vklíním noční stolek a všechno těžký, co najdu.
Zmáčknu rewind: just speak to me, zpívá Moby, a rudá tečka na konci tyčinky žhne do tmy, a pentlička dýmu se líně vine ke stropu.
Zmáčknu rewind: vracím film zpátky, ze střepů je zase talíř, přiletí mě do ruky, pak i ty ostatní, rovnám je na odkapávač, zpátky;
a ptákům dorůstá peří, a vzlítaj do mraků - do bílejch beránků na modrým nebi, a do zelených korun stromů, černá polehlá tráva se zvedá a kytky rozkvítaj, hnijící ryby se zase mrskaj v průzračný vodě, zpátky, zpátky;
sedíme s Mílou na kopci, hulíme trávu a život zas malujem barvama jak od Piccassa, a kalkulačky zpátky do polic, už nejsem zlodějka. páska se přetáčí, je mi osm a culíky přes uši, a taška s Fifinkou. zpátky.
Mít tu moc.
V.
Jednou, nemohlo mi být víc než deset nebo jedenáct, se mi zdál sen, který mi uvíznul v paměti dodneška. To jsem vyběhla ven uprostřed noci, bosá a v noční košili, a toulala se prázdnýma, tichýma ulicema, kudy se proháněl jenom noční vítr, bral s sebou drobný smetí, a kutálel prázdnou plechovkou po liduprázdným parkovišti. Bylo to, jako bych na světě zůstala úplně sama, jako by se všichni někam poděli, odletěli snad na Mars a mě tu zapomněli. Ale pamatuju si tu volnost. Tenkrát jsem neměla za sebou moc nocí, které jsem mohla trávit venku. A navíc sama.
A tak nějak se mi to líbilo, že jsem pořád šla. V tom snu jsem pořád jen šla dál a dál. Jenom dopředu. Už nikdy jsem se nechtěla vracet zpátky. Až jsem došla k moři.
Najednou se nedalo dál. Přede mnou byla nekonečná hladina, po stranách útesy až někam do nebe. Zpátky jít prostě nešlo. A dál se nedalo. Přesto mě touha hnala do vln - plavat za bójky, za obzor. Pak jsem se vzbudila.
Ten pocit bezmoci ve mě od tý doby zůstal. Něco jako strach, že zůstanu jednou provždy stát na břehu. I když dneska vím, že bych se už znova nevzdala. Dneska bych plavala, i když bych se asi nedostala dál než za ty bójky.
Tenkrát, v košili na břehu rozbouřeného moře, jsem se ohlížela po loďce.
Dneska by mi mohla být ukradená.
Po stopadesátý devátý si promítám všechny ty promarněný roky, vracím se k vzpomínkám, co nevyblednou, analyzuju, co jsem udělala blbě a co bych dneska udělala jinak. Ještě pořád jsou chvíle, kdy chci začínat zase od začátku. Ale pořád víc je těch, kdy mi to je už úplně jedno.
Ochutnala jsem moře, bezhlavě se pustila k horizontu, nechala za sebou všechny bójky a přístavy. Až když mi začal docházet dech, napadlo mě, že horizont se mi vzdaluje přímo úměrně k tomu, jak se k němu přibližuju.
Některý věci jsou prostě nedosažitelný.
Už mi není pět, abych brečela nad tím, že nemůžu vyndat Měsíc, co se topí v zahradním bazénu. Snad jsem ho chtěla přikolíčkovat na prádelní šňůru, nechat okapat a pak z vikýře přibít na nebe tátovým kladívkem a stovkou hřebíkem, někam mezi Velký vůz a Večernici. Tenkrát to snad i bylo možný, hvězdy byly mnohem víc na dosah.
Už mi není pět, abych věřila, že když mi bude smutno, vždycky přijde někdo, kdo mě pohladí po vlasech, posadí na klín, vyžene všechny bubáky, utře mi nos a poví pohádku o tom, že na světě jsou samí senzační lidi, co se maj rádi.
A z toho se mi dneska chce zase akorát tak brečet. Že to jsou jenom pohádky. Jenže dneska mi už nikdo nos utírat nebude, a tak moje oči zůstanou bez slz.
Řvala jsem, když mi bylo těch pět. Jenže tenkrát jsem ještě neměla proč.
Dneska je to přesně pět měsíců od Mílovy smrti. Nechce se mi ani věřit, že před pěti měsícema jsme se ještě líbali a objímali. Byl úplně normální. Já jsem byla normální. Naposledy jsme šli do kulturáku na koncert a pili pivo z papírových kelímků. Polil si bundu a byl nasranej, pak si zapálil.
"Aspoň nehul," řekla jsem mu.
"Nesnáším to!"
Zahodil sotva načatou cigaretu a přitáh si mě k sobě. Nevadilo mi, že má bundu politou pivem. Milovala jsem ho vždycky, a miluju ho pořád, i dneska.
Vážně bych ho mohla milovat i dneska?
Snažím se nemyslet na to, co těch pět měsíců udělaly s jeho pohřbeným tělem. Co je proti tomu bunda zlitá pivem. Z představy, že jsem kdysi objímala a milovala centimetr po centimetru to, co se dneska hejbe červama, mi je na blití. Nechci na to myslet!
Ale je to silnější než já, moje mysl přitahuje ty zvrácený představy jako magnet železný piliny. Představuju si Mílovy krásný hnědý oči dřív, a řasy skoro holčičí, a dneska prázdný oční důlky. Jeho dolíček na bradě, celej k sežrání, ale teď už žádná brada není, je mi líto, jenom obnažený čelisti, čerstvě vytrhnutej moudrák a špičák ulomenej od otvírání flašky piva zubama. Místo nosu dvě díry do lebky. má ještě vlasy?
Zavírám oči, jako bych mohla zahnat ty stupidní představy, ale promítaj se mi dál v mysli jako napínavej film ve tmě kina na plátně, od kterýho nemůžete odtrhnout zrak.
Ta lebka co na ní teď ohnívaj zbytky měkký tkáně byla ta samá, co jsem tak nedávno hladila, jenže to byla ještě pokrytá kůží a vlasama, tím jeho pískově blond roštím, kterým jsem se tak ráda probírala, když mi dal hlavu do klína. Vždycky na mě kouknul nahoru, tak zvláštně, až mu naskočila vráska napříč přes čelo, úplně ho vidím, jak teď na mě kouká, s hlavou položenou v mým klíně.
Už žádný vrásky, Mílo, smrt je lepší než kosmetickej salón, ta vyhladí všechny vrásky, okouše tě do čista jako masožravý mravenci, jak asi smrdí rozkládající se tělo?
Chci toho nechat, chci toho nechat, to se nedá!!!
Je to takovej mrtvolnej puch, říká mi dál hlas někoho, koho tu nevidím, zní skoro jak profesor biologie při přednášce, takovej chladně nezúčastněnej, drž hubu, drž hubu, drž hubu!
Přijít na jiný myšlenky, úprk do jídelny a vyškemrat párátko, který si pak vrážím pod zbytky mých okousaných nehtů a skoro vychutnávám tu vystřelující, protivnou bolest.
Mrtvolnej puch. takovej nasládlej, víš? Asi jako. když necháš hromadu střev ze zabíjačky moc dlouho na slunci, a mouchy na to posedaj, takový ty modrozelený masařky, víš? No a ty pak nakladou vajíčka, nakladou jich stovky, až to je celý pokrytý, protože v tom humusu se pak těm červíkům moc dobře daří.
"Zmlkni!!!" zaječím teď už nahlas, protože nejen vidina, teď ještě ten vemlouvavej hlas, kterej nechci poslouchat, napodobím Sašu a začnu mlátit hlavou do zdi, jenže si nehodlám roztřískat čelo do krve a tak to ztlumím polštářem.
.my bijem o mříž, ducha lvi, a my ji rozbijeme. my bi - jem o - mříž du - cha lvi.
Vida, ono to funguje! Aspoň ten idiot teď zmlknul.
&nb
† 28. 07. 2010 | kód autora:
97XÚVOD
Tento text je určen těm, jejichž blízký příbuzný - syn, dcera, manžel, manželka či někdo jiný - onemocněl závažnou duševní chorobou, patřící do skupiny nemocí, které společně označujeme jako "psychóza". Může ovšem posloužit jako zdroj informací i samotným nemocným, aby se ve svých potížích dokázali lépe vyznat a aby o nich dokázali otevřeně mluvit jak se svými blízkými, tak s lékařem, který je léčí.
Ze zkušeností ze setkání s mnoha příbuznými nemocných víme, jak závažným problémem pro celou rodinu je, když u některého jejího člena propukne duševní choroba, která si vyžaduje jeho léčení v psychiatrické léčebně. Zcela zákonitou a normální reakcí jsou pocity zoufalství, smutku, zmatku a beznaděje. K tomu přistupuje snaha nalézt příčinu nemoci a členové rodiny pak mnohdy hledají vinu u sebe i jinde.
Členů rodiny potom obvykle chybějí i základní informace o tom, o jaké onemocnění se vlastně jedná, čím je způsobeno, co mohou očekávat do budoucna a jaké jsou v současné době možnosti léčení těchto nemocí. Také nevědí, jak se mají k postiženému člověkku chovat, čím mu mohou uškodit a čím naopak prospět. Je přitom velmi dobře ověřenou skutečností, že člověk, který onemocněl psychózou, velmi citlivě reaguje na prostředí, v němž žije, a na to, jak se k němu chovají lidé, s nimiž je v častém kontaktu, což jsou nejčastěji právě členové rodiny. Těm přitom obvykle nechybí dobrá vůle nemocnému pomoci, ale nemají jim potřebné znalosti a informace.
V současné době není bohužel příliš obvyklé, aby lékař-psychiatr podával příbuzným o těchto otázkách obsáhlé informace, i když se situace v tomto ohledu nesporně zlepšuje. Pro příbuzné je také obtížné si tyto informace, podávané často odborným jazykem, delší dobu zapamatovat. Mnoho rodin se proto dlouhé měsíce potácí mezi nadějí a beznadějí, shání informace v lékařských kníhách, kterým jen částečně rozumí, a bolestnou cestou pokusu a omylu hledá cestu k nemocnému člověku, který se pod vlivem duševní poruchy změnil.
Cílem tohoto textu je poskytnout Vám srozumitelnou formou informace o tom, co je to psychóza, jaké má příčiny, průběh, prognózu a jak se dá léčit. Také Vám chceme poskytnout několik základních rad, čím můžete přispět k tomu, aby se psychický stav Vašeho příbuzného po propuštění z psychiatrické léčebny udržel co nejlepší. Vlastní rodina totiž může nejlépe poskytnout podporu člověku, který prodělal duševní nemoc, a umožnit mu, aby se zase vrátil do normálního života.
Je samozřejmé, že informace v tomto textu nemusí plně vystihovat právě ty potíže a problémy, které má Váš příbuzný. Další poučení můžete získat z publikací, jejichž seznam je uveden na konci tohoto textu. Kromě toho můžete požádat o další informace lékaře, kteří o Vašeho příbuzného pečují. Jen při dobré spolupráci mezi lékařem, pacientem a jeho rodinou lze úspěšně léčit tak závažnou a složitou nemoc, jakou psychóza nesporně je.
Kapitola 1
CO JE TO PSYCHÓZA
Pojmem "psychóza" označujeme skupinu závažných duševních nemocí, jejichž společným znakem je, že výrazně narušují psychické funkce. V důsledku toho nemocný odlišně vnímá svět kolem sebe i sebe sama a nedokáže odlišit, co se skutečně kolem něj děje a co je jenom jeho vlastní představa a fantazie. Nedokáže tedy jasně rozpoznat, co je skutečnost a co ne.
V mnoha případech přitom nemocný vůbec nemá pocit nemoci - považuje se za zcela zdravého a odmítá léčení. Dá se říci, že člověk postižený psychózou se dostává do svého vlastního, nereálného světa a ostatním lidem a skutečnému světu se odcizuje. Ostatní lidé přestávají nemocnému rozumět, nedokáží jeho jednání a projevy pochopit a on sám jim nedokáže vysvětlit, co se s ním děje. Psychický stav nemocného však není neměnný. Obvykle se u něj střídají období, kdy trpí výraznými příznaky psychózy - hovoříme o tzv. akutní atace psychózy - s obdobími, kdy má jen nepatrné nebo vůbec žádné potíže - tato období označujeme jako remise.
TYPY PSYCHÓZ
Jak jsme již uvedli, pod pojmem "psychóza" zařazujeme více různých duševních nemocí. Jsou to zejména tzv. "symptomatické" psychózy, jsou způsobeny známými příčinami, které narušují činnost mozku. Sem patří psychózy, které jsou způsobeny otravou některými jedy nebo chronickým nadužíváním alkoholu či drog - mluvíme o tzv. toxických psychózách. Jiné psychózy jsou způsobey degenerativními změnami mozku ve stáří, tzv. involuení psychózy. O těchto typech psychóz, jejichž příčiny jsou známé, však v tomto textu mluvit nebudeme. Jejich léčení i problémy s nimi spojené by si zasloužily samostatné pojednání. Existuje však skupina psychóz, jejichž příčiny dosud přesně neznáme. Dostupnými metodami nezjistíme žádné poškození mozku, i když jeho funkce je výrazně narušena. Proto tyto psychózy označujeme jako "funkční" nebo "endogenní" psychózy. A právě o těchto funkčních psychózách budeme dále pojednávat.
Klasifikace funkčních psychóz je dosud prozatímní a stále se vyvíjí. Pro zjednodušení si uvedeme čtyři hlavní typy funkčních psychóz:
schizofrenie
maniodepresivní psychóza
schizoafektivní psychóza
paranoidní psychóza
Schizofrenie
V současné době převládá názor, že pod tímto pojmem se skrývá více typů duševních poruch, které však neumíme spolehlivě rozlišit. Podle současné klasifikace rozlišujeme čtyři základní typy schizofrenie. Nejčastější je paranoidní schizofrenie. Při ní jsou nejvýraznějším příznakem poruchy myšlení, tzv. bludy, a poruchy vnímání, tzv. halucinace, obvykle sluchové (viz dále). Méně často se vyskytuje simplexní schizofrenie. Hlavní příznaky spočívají v tom, že se nemocný začne uzavírat do sebe, ztrácí zájem o svět kolem sebe, přestává o sebe dbát a mluví jen málo nebo vůbec ne. Dalším typem je hebefrenní schizofrenie, která se objevuje zvláště ve věku mezi 15. a 20. rokem. Postižený rovněž ztrácí zájem o svět kolem sebe, ale chová se klackovitě, nevhodně, necitlivě vůči druhým lidem, jeho nálada je nepřiměřená situaci a jeho řeč je často "šroubovaná", nelogická a nesrozumitelná. Dnes již velmi vzácně se vyskytuje schizofrenie katatonní, při níž postižení zaujímají zvláštní, velmi bizarní polohy a jsou schopni v nich setrvat mnoho hodin, aniž by bylo možné s nimi navázat kontakt.
Maniodepresívní psychóza
Hlavním příznakem je změna nálady, která není reaktivní, tj. nedá se vysvětlit tím, co nemocný prožil. Častěji se objeví změna nálady ve smyslu deprese - nemocný je stále smutný, všechno vidí černě, z ničeho nemá radost, často se obviňuje kvůli maličkostem, má pocity beznaděje a pocit, že život pro něj ztratil cenu. V depresi se proto nezřídka objeví sebevražedné myšlenky, případně i sebevražedné jednání. Dalšími příznaky jsou ztráta chuti k jídlu a předčasné probouzení. Nejhůře se postižený obvykle cítí ráno a dopoledne.
Méně častou poruchou nálady je mánie. Projevue se nadměrnou veselostí a činorodostí. Nemocný je přehnaně optimistický, na všechno si troufá, přeceňuje své schopnosti, do všeho se pouští, ale obvykle u ničeho nevydrží, protože začne dělat něco jiného. Málo spí, je velmi hovorný, často nerozumně utrácí peníze a je jen málo přístupný domluvě.
Řada nemocných trpí jen opakovanou depresí. Vzácněji se vyskytuje jen opakovaná mánie. U mnoha nemocných se objevují jak stavy deprese, tak stavy mánie. Proto oba tyto stavy zahrnujeme pod jednu nemoc.
Schizoafektivní psychóza
Někteří nemocní trpí současně jak příznaky schizofrenie, tedy poruchami myšlení a halucinacemi, tak poruchou nálady, tedy depresí nebo mánií. Jsou jakoby na pomezí obou výše popsaných nemocí, a proto u nich mluvíme o schizoafektivní psychóze. Zvláště na počátku schizoafektivní psychózy se kromě toho často objevují stavy zmatenosti a neklidu.
Paranoidní psychóza
Pro tuto psychózu je charakteristická především porucha myšlení. Postižený začne být nevývratně přesvědčen o něčem nereálném, například že druzí lidě jsou proti němu bezdůvodně nepřátelsky zaměření, že na něm provádějí nějaké pokusy, že jej okrádají, pomlouvají apod. Tomuto nevývratnému mylnému přesvědčení říkáme blud. Přitom nejsou přítomny poruchy vnímání, např. sluchové halucinace, které by nemocnému vyhrožovaly. Mimo oblast svého bludného přesvědčení je nemocný schopen myslet a jednat zcela logicky.
kapitola 2
PŘÍZNAKY PSYCHÓZ
Některé z nich jsme již stručně uvedli v předchozí kapitole. V této části je probereme podrobněji. Příznaky u psychóz můžeme rozdělit podle několika kritérií.
Jedním způsobem dělení je rozlišení na příznaky pozitivní a příznaky negativní.
Pozitivní příznaky se u zdravého člověka nevyskytují. Jsou jakoby něčím navíc. Patří sem bludy, halucinace, pocity ovládání aj.
Negativní příznaky se projevují tím, že nemocnému jakoby něco chybí, co zdravý člověk má, např. schopnost projevit nějaký cit, vůli něco udělat, projevit zájem o lidi kolem sebe apod.
Příznaky u psychóz můžeme také rozdělit podle toho, kterou složku psychiky narušují. Rozlišujeme tak poruchy chování, nálady, myšlení, vnímání, vůle, pozornosti a jiné.
Poruchy chování
Změna chování je obvykle tím prvním, čeho si druzí na nemocném všimnou. Zpočátku se psychóza může projevovat tím, že se nemocný začne více uzavírat do sebe, na otázky odpovídá málo nebo vůbec ne, jeho odpovědi jsou obtížně pochopitelné. Někdy se začne vyhýbat společnosti druhých lidí, zvláště neznámých, přestane dbát o svou čistotu a pořádek a vydrží dlouhou dobu sedět a nic nedělat.
Někdy se nemocný chová podivně pod vlivem bludu, např. odmítá jíst, protože je přesvědčen, že jídlo je otrávené, brání druhým, aby se dívali na televizi, protože si myslí, že jej vysílání ovlivňuje, odmítá chodit ven, protože má pocit, že jej lidé na ulici sledují apod. Jindy je nemocný necitlivý vůči okolí, bez zjevné příčiny se směje, pláče nebo se náhle rozčílí. Také se může stát, že nemocný přestane projevovat vůči druhým jakékoli city, na projevy druhých nereaguje, za nic nepoděkuje, zdá se, že je mu všechno lhostejné. Navzdory vžité představě o nebezpečnosti a nevypočitatelnosti duševně nemocných jsou tito postížení agresívní jen velmi vzácně. Obvykle to bývá v situacích, když nemají možnost odejít ze situace, v níž se cítí nepříjemně (např. při hádce), nebo pod vlivem bludu, kdy se cítí ohroženi a brání se domnělým nepřátelům.
Poruchy nálady
Již jsme se o nich zmínili při popisu maniodepresívní psychózy, při které jsou nejnápadnější. Vyskytují se však i u schizofrenie a u schizoafektivní psychózy. Nálada se může změnit ve smyslu deprese. Nemocný je bez zjevné příčiny stále smutný, plačtivý, zdá se mu, že jeho život nemá cenu a že jej v budoucnosti již nic pěkného nečeká. Z ničeho se nedokáže radovat, obviňuje se pro maličkosti a často mívá sebevražedné myšlenky. Nejhůře se nemocný obvykle cítí časně ráno, kdy také hrozí největší nebezpečí realizace sebevražedných tendencí.
Opačnou poruchou nálady je mánie. Ta se projevuje stálou veselostí a zvýšenou aktivitou. Nemocný přeceňuje své schopnosti, dělá si velké plány a nepřipouští, že by se mu mohlo něco nepodařit. Mluví zrychleně a nahlas, málo spí, zrychleně se pohybuje, pouští se do mnoha věcí najednou, ale u žádné nevydrží a není příliš přístupný rozumné domluvě. Často je nemocný v tomto stavu zvýšeně podrážděný a snadno se dostává do konfliktu se svým okolím. V depresi je zachován pocit nemoci, a pokud nemocný odmítá léčbu, je to z přesvědčení, že mu stejně není pomoci. V mánii se nemocný naopak cítí velice zdravý, spokojený a jakékoli léčení většinou odmítá. Toho se však obvykle dožadují členové rodiny.
Poruchy myšlení
Jsou typické pro schizofrenii.Postižený člověk má pocit, že se mu myšlenky pletou a že nedokáže myslet jasně a uspořádaně. Někdy je přesvědčen, že se mu do hlavy dostávají myšlenky cizí, které nejsou jeho, že mu je tam umisťuje nějaká cizí síla, např. nějaký vysílač.
Jindy slyší nemocný své myšlenky nahlas, jakoby je někdo vedle něj vyslovoval, a je přesvědčený, že i ostatní mohou slyšet, co si myslí. Někdy má nemocný pocit, že má v hlavě úplně prázdno a někdy si to vykládá tak, že mu nějaká cizí síla myšlenky z hlavy odebírá.
Postižený člověk pak mluví zmateně, spojuje věci a myšlenky, které nemají žádnou souvislost, případně se náhle zarazí a přestane mluvit vůbec. Proto je mnohdy obtížné se s ním domluvit a pochopit, co chce říci.
Dalším druhem poruch myšlení jsou tzv. bludy. Nemocný je nevývratně přesvědčen o něčem, co je zjevně nesmyslné, ale nedá si to nijak vymluvit. Běžným událostem připisuje zvláštní význam. Je např. přesvědčen, že jej sleduje policie, že má v bytě kamery, které jej filmují, že lidé kolem něj mají nějaké zvláštní poslání, buď mu pomáhat, nebo mu škodit. Jindy je nemocný přesvědčen, že on sám má nějaké zvláštní schopnosti a že na něm závisí osud lidstva nebo že má zvláštní poslání od Boha apod. Někdy je nemocný přesvědčen, že zavinil nějaké neštěstí a zasluhuje potrestání. Bludné přesvědčení může mít řadu forem a nemocný podle něj často jedná - podniká různá opatření na obranu proti domnělým úkladům, píše stížnosti na úřady, ve zcela vzácných případech i napadne domnělé nepřátele.
Po odeznění akutní ataky psychózy si nemocný často uvědomí nesmyslnost svého přesvědčení a někdy má pocit, jako by se probudil ze zlého snu.
Poruchy vnímání
Říkáme jim halucinace. Nemocný může slyšet, vidět a cítit věci, které ve skutečnosti neexistují.
Halucinace sluchové jsou nejčastější. Postižený slyší buď určité zvuky (zvonění, pískání), nebo tzv. "hlasy", které si o nemocném povídají, kritizují jej, někdy mu radí nebo vyhrožují. Nemocný jim někdy odpovídá, takže se ostatním zdá, že si povídá sám pro sebe. Jindy jim pouze naslouchá a řídí se podle nich.
Méně časté jsou u funkčních psychóz ostatní druhy halucinací: zrakové, kdy nemocný vidí věci, které nejsou; čichové, při nichž nemocný cítí různé zápachy a z toho pak může vyvodit např. to, že jej někdo chce otrávit plynem nebo že on sám nepříjemně zapáchá; taktilní - nemocný cítí na kůži pálení, mravenčení, štípání, a pak si třeba myslí, že je na dálku ozařován; chuťové - nemocný má dojem, že "jídlo jinak chutná" a může si myslet, že je otrávené.
Poruchy vůle
U schizofrenie má nemocný někdy dojem, že jeho vlastní vůle je nahrazena cizí vůlí. Připadá si pak jako loutka nebo robot, ovládaný na dálku. Má dojem, že to co dělá, nedělá on sám, ale že "ono to dělá" nezávisle na jeho vůli. Může z toho pak dojít například k závěru, že je posedlý zlým duchem nebo že je vlastně někdo jiný, cizí.
Jindy se u nemocného projevuje spíše ztráta vůle, neschopnost se k něčemu rozhodnout, něco si naplánovat, něco udělat. Nemocný ztrácí zájem o věci, které jej dříve bavily, stahuje se do sebe, nemá zájem o druhé lidi a to ani o své nejbližší, nedokáže jim projevit své city a má sklon stahovat se do samoty. Nejde přitom o projev lenosti, neochoty ani zlé vůle. Není to ani, jak se nemocní i jejich příbuzní někdy domnívají, následek užívání léků. Jde o projev nemoci, stejně jako bludy nebo halucinace.
Poruchy pozornosti
Člověk trpící psychózou mnohdy ztrácí schopnost soustředit se na sledování jen určitých podnětů a nevšímat si podnětů ostatních. Pro zdravého člověka není např. problém soustředit se v hovoru na to, co mu druhý říká a nevšímat si např. zvuku televize ve vedlejší místnosti nebo hluku auta, které projelo pod oknem. Nemocný psychózou toto nedokáže, a proto jen obtížně sleduje, co mu druzí říkají. Stejně tak se zdravý člověk dokáže soustředit na problém, který potřebuje vyřešit, např. co nakoupit, co udělat k večeři apod. Nemocný však své myšlenky mnohdy takto uspořádat nedokáže. To, nač se snaží myslet, je rušeno myšlenkami, které nemá pod kontrolou.
Někdy je mysl nemocného zaplavena velkým množstvím vjemů a myšlenek, v nichž se nedokáže orientovat, nedokáže je kontrolovat a vyvolávají v něm zmatek a úzkost. Řada projevů nemocného - zmatená řeč, zvláštní chování a jeho snaha stáhnout se do samoty - je způsobena právě touto neschopností ovládat vlastní pozornost a myšlení.
Další příznaky
Psychóza se často projevuje ještě jinými, tzv. nespecifickými příznaky, které se objevují zvláště na počátku a při odeznívání akutní ataky. Říkáme jim tak proto, že se mohou vyskytovat i u lidí trpících jinými psychickými poruchami nebo přechodně i u lidí zcela zdravých.
Velmi časté jsou poruchy spánku. Nemocný obtížně usíná, brzy se budí a někdy i několik nocí po sobě skoro nespí. Je to jeden z nejčastějších příznaků, upozorňujících na nebezpečí opětovného zhoršení psychického stavu.
Může se též objevit změna chuti k jídlu, ať již ve smyslu nechutenství (což je častější) nebo naopak nadměrné chuti k jídlu.
U řady nemocných se před propuknutím vlastních psychotických příznaků objeví období zvýšené podrážděnosti a hádavosti. Jindy má nemocný neurčitý dojem, že se kolem něj děje něco divného, čemu nerozumí, že se mění svět kolem něj, takže se v něm nevyzná tak jako dřív. Z toho často pramení pocity úzkosti a zmatku.
Všechny tyto "nespecifické" příznaky se mohou projevit během života téměř u každého člověka a neznamenají, že je ohrožen psychózou. Pokud však někdo již psychózu prodělal, měl by tyto příznaky chápat jako varovné signály, že se jeho psychický stav zhoršuje, a informovat o nich svého lékaře.
Myslíme si, že si nyní dokážete lépe představit, jak je pro člověka, který trpí některými z popsaných příznaků, obtížné, aby zvládl požadavky běžného života. Jeho duševní pochody jsou narušeny, takže se obtížně orientuje ve vnějším světě i sám v sobě. Je pochopitelné, že nedokáže chodit do práce, vykonávat domácí povinnosti, udržovat běžné vztahy s druhými lidmi, pěstovat své záliby a někdy nezvládá ani péči sám o sebe.
V době onemocnění psychózou potřebuje nemocný jak odborné léčení, tak pochopení, toleranci a podporu ze strany svých nejbližších.
Jak stanovujeme diagnózu psychózy
V současné době nemáme k dispozici žádné tzv. objektivní vyšetření, které by umožnilo rychle a jednoznačně tuto diagnózu stanovit. Nepomůže nám rentgen, vyšetření krve, moči ani žádné jiné laboratorní testy.
Diagnózu tedy stanovujeme na základě psychiatrického vyšetření. Jeho základ spočívá v rozhovoru s nemocným a v pozorování jeho chování. Velmi mohou pomoci také údaje od lidí, kteří nemocného dobře znají a mohou lékaři popsat, v čem se jeho chování změnilo. V určení diagnózy také pomáhají speciální psychologické testy.
Stanovit diagnózu psychózy není jednoduché a trvá to poměrně dlouho. Někdy ani po úspěšném vyléčení první akutní ataky psychózy nedospějí lékaři k jednoznačnému závěru o jaký druh cy vlastně šlo, a teprve další průběh nemoci - zda se znovu opakuje a zda zanechla nějaké trvalé následky - pomohou k upřesnění diagnózy.
Jak časté jsou psychózy?
Psychózy nejsou nijak vzácná onemocnění. V průběhu života onemocní psychózou přibližně 2-4% lidí.
Schizofrenie postihuje 1-2% lidí a jsou stejně časté u mužů i u žen. Začínají nejčastěji mezi 16. a 35. rokem života, přičemž u žen obvykle začínají o něco později a mívají i příznivější průběh.
Maniodepresívní psychóza postihuje 0,5-1% lidí, je třikrát častější u žen než u mužů a začíná obvykle mezi 25. a 35. rokem života.
Údaje o tom, jak často se vyskytuje schizoafektivní psychóza se u různých autorů velmi liší, protože kritéria jejího stanovení nejsou tak jasně určena, jako je tomu u ostatních psychóz. Snad postihuje o něco častěji ženy než muže.
Paranoidní psychóza je vzácné onemocnění a četnost jejího výskytu nepřesahuje 0,1%.
Kapitola 3
PŘÍČINY PSYCHÓZ
Hned na počátku této kapitoly musíme uvést, že v současné době máme ještě velké mezery ve znalostech, co je vlastně příčinou toho, že určitý člověk v určitém věku onemocní psychózou. Přitom však víme nesrovnatelně více, než jsme o této otázce věděli ještě před 20-30 roky. Výzkum v této oblasti probíhá velmi intenzívně, takže lze očekávat, že se naše znalosti v dohledné době opět rozšíří.
Podle současných představ není psychóza způsobena jedinou příčinou, ale spíše společným působením řady dílčích příčin. Některé z nich jsou vrozené, zděděné, jiné jsou způsobeny vlivy prostředí, v němž nemocný žije, a událostmi, které během života prožívá.
Podle současných teorií jsou vlastní příznaky psychózy způsobeny narušením určitých chemických pochodů v některých částech mozku.
Podle jedné z teorií je při schizofrenii v některých částech mozku nadbytek látky zvané dopamin. Tato látka slouží k přenosu informací mezi jednotlivými nervovými buňkami. Podle této teorie je v důsledku nadbytku dopaminu v mozku přenášeno současně příliš velké množství informací, takže je mozková kůra nedokáže správně zpracovat, rozlišit důležité zprávy od nepodstatných, ani rozlišit informace přicházející z jiných částí mozku od informací přicházejících zvenku. Nemocný pak nedokáže odlišit např. vlastní myšlenky od toho co slyší; nedokáže se vyznat v sobě ani v okolním světě.
Tato teorie se však dnes již považuje za příliš zjednodušující a novější teorie předpokládají současnou poruchu funkce i dalších látek v mozku, např. serotoninu.
Při depresi se zjistilo, že v určitých částech mozku je nedostatek látek zvaných noradrenalin a serotonin, což vede k nedostatku aktivity a pocitům smutku. Naopak při mánii se předpokládá nadbytek noradrenalinu v mozku.
Přes tyto poznatky je ovšem nutné přiznat, že naše představy jsou dosud velmi obecné. Nevíme, které chemické pochody a v kterých částech mozku jsou při psychózách narušeny, ani jak spolu souvisejí jednotlivé příznaky a změny v množství uvedených látek v mozku. Existuje o tom řada různých teorií, které pro jejich složitost nebudeme uvádět.
Základní otázkou však zůstává, co je vlastní příčinou vzniku poruch těchto chemických pochodů v mozku.
Nejrozšířenější současná teorie předpokládá, že k propuknutí psychózy dochází tehdy, když jsou lidé, kteří mají vrozenou vlohu k psychotickému onemocnění, vystaveni nadměrné zátěži z okolního prostředí.
V současné době se považuje za prokázané, že určitá vloha k onemocnění psychózou se dědí. V řadě studií se prokázalo, že zatímco v běžné populaci je riziko onemocnění asi 1-2%, pak partnerům, z nichž jeden trpí schizofrenií, se narodí dítě, které později onemocní schizofrenií, asi v 10% případů. Pokud trpí schizofrenií oba rodiče, je riziko onemocnění u jejich dětí asi 40-50%.
Studium jednovaječných dvojčat (jedinci, kteří mají zcela shodnou genetickou výbavu) ukázalo, že pokud jedno z dvojčat onemocní schizofrenií, pak riziko onemocnění u druhého dvojčete je asi 50%. Z toho je možno usoudit, že asi poloviční váhu při vzniku schizofrenie má dědičný základ. Znovu ovšem opakujeme: dědí se vloha, náchylnost k nemoci, nikoli nemoc sama!
Stále totiž zbývá k vysvětlení druhá polovina - příčiny, které způsobují, zda nemoc opravdu propukne a kdy. Zdá se, že těchto příčin je celá řada.
Riziko vzniku psychózy během života zvyšují takové události, jako je těžký průběh porodu, těžké onemocnění v průběhu raného dětství, špatná výživa a neutěšené rodinné podmínky během dětství - prostě vše, co může nějakým způsobem narušit normální rozvoj činnosti mozku. Znovu ovšem zdůrazňujeme: tyto faktory jsou pouze přídatné! V žádném případě je nelze považovat za jedinou příčinu toho, že člověk v pozdějším věku onemocní schizofrenií či maniodepresívní psychózou. A naopak - psychózou mohou onemocnět i lidé, kteří během dětství vyrůstali ve zcela bezproblémovém prostředí.
V poslední době byla věnována velká pozornost výzkumu faktorů, které vedou k vlastnímu propuknutí onemocnění. Zdá se, že rozhodujícím faktorem, vedoucím ke vzniku akutní ataky psychózy, je nějaká psychická zátěž čili stres. Ukazuje se, že lidé s vrozenou náchylností ke vzniku psychózy jsou ve srovnání s ostatními lidmi méně odolní vůči stresu.
Tímto stresem mohou být jak určité jednotlivé události (jako je úmrtí někoho blízkého, studijní zátěž, ztráta zaměstnání, rozvod, u žen těhotenství a porod), tak déletrvající životní situace, v nichž se člověk musí přizpůsobit změně svého dosavadního životního stylu (například období dospívání, osamostatnění se z původní rodiny a zakládání rodiny vlastní).
Člověka s vlohou k onemocnění psychózou také ohrožuje v jeho duševní rovnováze, pokud žije v prostředí, kde panuje napětí a hádky, když jej druzí spíše kritizují, než aby jej pochválili, a když s ním nemluví přímo a jasně, ale spíše očekávají, že se sám domyslí na základě různých náznaků a nepřímých poznámek. Také mu neprospívá, když s ním druzí jednají jako s nedospělým dítětem, dělají všechno za něja a neberou zřetel na jeho názory, nerespektují jeho potřebu soukromí a samostatnosti.
Rodiče či jiné blízké osoby ovšem mohou člověku ohroženému psychózou velmi pomoci, aby se udržel v dobrém psychickém stavu, pokud mu dokáží poskytnout pomoc a podporu, a vytvořit mu atmosféru bezpečí a klidu, kterou jinde než ve vlastní rodině jen těžko nalezne.
